Konstantin a Metoděj (věrozvěstové, příchod na Moravu 863)
Hospodine, pomiluj ny (hymna)
Kosmas – Kronika česká
Alexandreida – o Alexandrovi Velikém
Kronika tak řečeného Dalimila
Mastičkář (drama)
Jan Hus (kněz, kazatel, pedagog, reformátor církve, upálen 1415)
Renesance a humanismus (14.–17. století)
Renesance = návrat k antice – studium spisů antických myslitelů, životní optimismus, člověk jako individualista, nezávislost, otázky lidské existence
Humanismus = návrat k hodnotám pozemského světa, v popředí zájmu člověk, důvěra v jeho schopnosti, touha po pravdivém a svobodném poznávání přírody = kult smyslů a rozumu proti kultu víry
William Shakespeare (tragédie i komedie; Romeo a Julie, Othello, Hamlet)
České země:
Václav Hájek z Libočan (Kronika česká)
Baroko (pol. 16. století – 17. století)
Protipól racionální renesance, silná náboženská citlivost a obřadnost, duchovnost, chápání smrti jako cesty k nadpozemskému ráji
duchovní lyrika, píseň, reflexivní lyrika, legenda, epos, alegorie a symbolika, metaforika. Citovost, monumentálnost, dramatičnost.
Jan Amos Komenský (Labyrint světa a ráj srdce)
Bedřich Bridel (Co bůh? Člověk?)
Klasicismus a osvícenství (17.–18. století)
Klasicismus = reakce na baroko; principy a pevný řád, rozumová kázeň (cit podřízen rozumu a povinnosti), krása je v pravdě a přírodě, střízlivost a účelnost; poetika – zásada tří jednot v dramatu
Osvícenství = intelektuální hnutí, odmítavá reakce na baroko, vyzdvihuje racionalismus, logiku a humanismus, cílem je dokonale poznat přírodu a svět; proti absolutismu a církvi, konzervatismu, kult rozumu, víra v pokrok, reformy
Literární žánry (klasicismus):
Vysoké (óda, epos, tragédie) – život vysokých vrstev
Nízké (komedie, fraška, bajka, píseň, satira) – neurozené postavy
Francie:
Moliére (Tartuffe; Lakomec – Harpagon)
Voltaire (Candide) – osvícenec
Anglie: Daniel Defoe (Robinson Crusoe)
Irsko: Jonathan Swift (Gulliverovy cesty)
České národní obrození (18.–19. století)
proces zformování moderního českého národa, který byl pod nadvládou Habsburků. Snaha pozvednout český jazyk opět na úroveň jazyka vzdělanců a motivovat obyvatele českých zemí k národní uvědomělosti.
Josef Dobrovský, Josef Jungmann
Preromantismus a romantismus (pol. 18. století – 19. století)
Preromantismus = přechodné období mezi klasicismem a romantismem, pestrý proud různých uměleckých tendencí, citlivost, důraz na sentimentalismus, návrat k přírodě, originalita a svoboda umělecké tvorby, tajemnost, odvaha, cit, důstojnost; zájem o lidovou slovesnost – vlastenectví
Romantismus = protiklad racionalitě klasicismu (zavrhnutí řádu, vyzdvihuje cit, svobodu a volnost), člověk jako svobodné individuum, citovost, fantazie, příroda, ztráta jistot, buřičství, výjimečné prostředí (tajuplné jezero, temné lesy, skály, samoty, hřbitov, hrady), časté téma je nešťastná nebo nenaplněná láska, poezie (lyrickoepické básně), próza (historický román a povídka)
Anglie:
Walter Scott (Waverly – historický román)
Jane Austen (Pýcha a předsudek, Rozum a cit)
G. G. Byron (Childe-Haroldova pouť, Don Juan)
Německo: J. W. Goethe (Utrpení mladého Werthera)
Rusko: A. S. Puškin (Evžen Oněgin)
Francie:
Victor Hugo (Chrám Matky Boží v Paříži – hist. román; Bídníci)
Alexander Dumas (Tři mušketýři)
Amerika: E. A. Poe (Povídky, Havran, Jáma a kyvadlo)
České země:
K. H. Mácha (Máj)
K. H. Borovský (Tyrolské elegie, Král Lávra, Křest sv. Vladimíra)
J. K. Tyl (Strakonický dudák – Švanda, Dorotka, Vocilka, Rosava)
Božena Němcová (Babička, Divá Bára, V zámku a v podzámčí)
K. J. Erben (Kytice)
májovci, ruchovci, lumírovci (2. pol. 19. stol.)
májovci = návaznost na Máchu, Borovského, Erbena, zachycení skutečnosti včetně negativ, odkaz na českou kulturu, povznesení české literatury na českou úroveň, almanach Máj, Jan Neruda (Povídky malostranské)
ruchovci = vlastenci, myšlenka slovanské jednoty, almanach Ruch, Svatopluk Čech (Pravý výlet pana Broučka na Měsíce), Josef Václav Sládek (Básně, České znělky)
lumírovci = snaha povznést českou literaturu na evropskou úroveň, překládali, experimentovali, časopis Lumír, Jaroslav Vrchlický (Zlomky epopeje, Noc na Karlštejně)
Impresionismus = zachycení okamžiku, neopakovatelného smyslového vjemu, dojmu, nálady, práce s barvou a světlem
Dekadence = disharmonie, tabuizovaná témata, poetizace zla, oslava Satana, kult smrti, rozkladu, smutek, skepse, nuda, marnost, opovržení, únik z reálného světa ke snům
Francie:
Charles Baudelaire (Květy zla)
J. A. Rimbaud (Opilý koráb, Sezóna v pekle)
Anglie:
Oscar Wilde (Obraz Doriana Graye)
Walt Whitman (Stébla trávy – volný verš)
České země:
Antonín Sova – symbolismus, impresionismus
Petr Bezruč (Slezské písně) – generace anarchistických buřičů
Otokar Březina – symbolismus
prokletí básníci – nepochopení společností, buřiči, kteří hledali nové cesty pro vyjádření vnitřních prožitků (Charles Baudelaire, J. A. Rimbaud)
Modernismus a avantgarda:
Guillaume Apollinaire – průkopník nových směrů, psal pásma (básně založené na volných asociacích)
expresionismus – protiklad impresionismu, cílem je vyjádřit vlastní prožitky a pocity, ne na základě vnějších vjemů
dadaismus – zmatek a strach z války, úmyslná nerozumnost, snaha urážet (výstřižky z novin), kaligramy
futurismus – odmítání všech dosavadních hodnot, všech tradic – víra v techniku, snaha o rychlost, modernu
poetismus – výhradně český umělecký směr, popis běžného dne, optimistický pohled na svět, oproštění od politiky
surrealismus – zachycuje podvědomí – zachycení snů, představ; často nesrozumitelné
Světová próza v první polovině 20. století
realistický proud: objektivní obraz skutečnosti, pro široký okruh čtenářů, základem dějová linie
Německo:
E. M. Remarque: tematika války, lásky, smrti (Na západní frontě klid)
Thomas Mann: biblická a faustovská tematika – Doktor Faustus)
Francie:
Romain Rolland: pacifista (Petr a Lucie)
USA:
Ernest Hemingway: metoda ledovce (Stařec a moře)
John Steinbeck (O myších a lidech)
Rusko:
Michail Bulgakov: biblická témata, magičnost, sci-fi (Mistr a Markétka)
Boris Pasternak (Doktor Živago)
experimentální proud: porušena dějová linie, popisuje vnitřní svět lidí, prvky absurdity, experiment s jazykem:
James Joyce (Odyssea)
Franz Kafka (Proces, Proměna)
lost generation (ztracená generace) – američtí a němečtí autoři, kteří se zúčastnili světové války na frontě a byli tím duševně poznamenání (Hemingway, Remarque)
Poválečná světová literatura:
Existencialismus – člověk izolovaný od společnosti, soustředění na sebe, na otázky existence, pocity nesmyslnosti a osamělosti, pesimismus (Albert Camus)
Socialistický realismus – v komunistických zemích, oslavuje totalitní režim, ukazuje jeho úspěchy v reálném životě lidí, nepříliš literárně kvalitní
Magický realismus – kombinace reálné skutečnosti a fantazie (G. G. Marquéz)
Absurdní drama – zobrazení nesmyslné skutečnosti, nedorozumění mezi lidmi (Samuel Beckett – Čekání na Godota, Friedrich Dürrenmatt – Návštěva staré dámy)
beat generation (beatnici) – americký protest proti konzumní společnosti (kariéra, peníze, luxus); alkohol, drogy, volná láska – později hippies (Jan Kerouac – Na cestě)
Postmodernismus – nové pohledy na svět (Umberto Eco – Jméno růže)
George Orwell – Brit, předběhl dobu, předvídal totalitu, upozorňoval na rodící se síly (Farma zvířat, 1984)
Dramatikové
USA:
Tenessee Williams – psychologie postav (Tramvaj do stanice Touha)
William Styron – psychologie postav (Sophiina volba)
Rusko:
Alexandr Solženicyn (čerpá z vlastní skutečnosti, byl vězněn v gulagu – Jeden den Ivana Děnisoviče)
Česká generace buřičů (počátek 20. století)
kritika usedlé měšťanské společnosti, literatura se má více věnovat běžnému životu, protiválečné
Fráňa Šrámek – impresionismus, proti válce, opěvuje život (Stříbrný vítr)
Stanislav K. Neumann – Nové zpěvy, Rudé zpěvy
Viktor Dyk – vlastenec, myšlenka zachovat Zemi dalším generacím (Krysař)
Česká meziválečná literatura
Spolek Devětsil – mladí umělci, studenti – hráli divadlo, recitovali, pořádali akce, zpočátku proletářské umění, později směr poetismus
Jiří Wolker – básník, všestranně nadaný, silné sociální cítění, zemřel ve 24 letech (Host do domu, Těžká hodina)
Jaroslav Seifert – různé směry (proletářské období, potom poetismus), Nobelova cena, vycházel v exilu – po podepsání Charty 77 nesměl publikovat (Město v slzách, Maminka)
František Halas – složitý autor – meditativní lyrika, pesimistické období (Sépie) a optimistické období (Torzo naděje)
Jaroslav Hašek – legionářská literatura (působil v legiích), recesista, bohém (Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války)
Jaroslav Durych – katolická próza, obdivuje baroko, hledá silné osobnosti v dějinách (Rekviem)
Vladislav Vančura – obrazná próza, rozmanitý jazyk, potlačení děje, psychologie postav (Pekař Jan Marhoul, Rozmarné léto)
Ivan Olbracht – proletářská póza – levicově orientovaná, nepříliš kvalitní, Anna proletářka
Karel Čapek – demokrat, častá postava lékaře, předseda PEN-klubu, filozofie pragmatismu, novinář, antiutopista (R. U. R., Válka s mloky, Krakatit, Bílá nemoc)
Česká literatura po roce 1945
poezie:
Vladimír Holan – poezie, čerpá z Hamleta, vymýšlí nová slova, abstraktní, nesrozumitelný (Noc s Hamletem)
František Hrubín – básník, prozaik, dramatik, pohádky a říkadla pro děti (Romance pro křídlovku)
Jiří Kolář – člen Skupiny 42 (volný verš, motiv města, civilizace, existencionalismus, propojení s výtvarným uměním, mohli vystoupit až po skončení války), experiment s jazykem (Prometheova játra)
Jiří Orten – Žid, pocity beznaděje, téma smrti, izolace, vnitřní svět (Červená, modrá a žíhaná kniha)
Jan Skácel – venkov, motiv vinohradu, zakázaný autor, sepjetí člověka s přírodou, vztah k předkům, nová slova, Kolik příležitostí má růže
próza – oficiální autoři:
Ladislav Fuks – psychicky narušení jedinci, strach a úzkost, promyšlený příběh, prolínání reality a snu, vcítil se do utrpení Židů (Spalovač mrtvol)
Arnošt Lustig – Žid, přežil koncentrační tábor – vlastní zážitky, snaha o objektivní přístup, dívá se na to s nadhledem, zdánlivě bez emocí, obdiv žen (Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou)
Ota Pavel – Žid, jeho rodina v koncentračním táboře, duševně nemocný, psal povídky a reportáže o sporu, inspirace: jeho otec a příroda (Smrt krásných srnců)
Vladimír Páral – specifický způsob psaní – zkratky, vysvětlivky, závorky, poukazuje na životní stereotypy, hodně erotiky (Mladý muž a bílá velryba)
Bohumil Hrabal – po roce 1968 nesměl publikovat, potom udělal autocenzuru a vyhlásil loajalitu k režimu, nové slovo – pábitel (člověk, který se raduje ze života), většina děl nemá dějovou linii, postavy inspirovány skutečnými lidmi, častá erotika, černý humor (Ostře sledované vlaky, Obsluhoval jsem anglického krále)
próza – zakázaní autoři:
Ludvík Vaculík – napsal Dva tisíce slov (proti režimu), fejetony (Sekyra, Morčata)
Pavel Kohout – všestranný (i překladatel a scenárista), podepsal Chartu 77, emigrace do Rakouska (Katyně)
Josef Škvorecký – ovlivnění jazzem a blues, autobiografická postava Danny Smiřický – objevuje se v mnoha dílech; výborný vypravěč (dobře se čte), zobrazení Rudé armády, neidealizoval ji (kvůli tomu byl cenzurován), emigrace do USA (Prima Sezóna, Tankový prapor)
Milan Kundera – uznávaný světový autor, žije ve Francii, hudební motivy v dílech (Žert, Nesnesitelná lehkost bytí)
divadelníci:
Zdeněk Svěrák – Ladislav Smoljak – Divadlo Járy Cimrmana (zal. 1967), úspěšné doteď, propracovaná mystifikace, génius Cimrman, lidský humor, cílí na vzdělanější publikum, muži hrají i ženské role, absurdita, improvizace, parodie (Záskok)
Josef Topol – zakázaný autor, dramatik, zachycení osamění a životní úzkosti (Kočka na kolejích)
Václav Havel – filozof, dramatik, absurdní dramata, postava Ferdinanda Vaňka (autobiografická) (Zahradní slavnost)
Jan Werich – Jiří Voskovec – Osvobozené divadlo, avantgardní scéna, založeno jako divadelní sekce Devětsilu
